Zástavní právo má v podstatě dvě funkce: zajišťovací a uhrazovací. Jednak nutí dlužníka, aby splnil svůj dluh řádně a včas, a jednak slouží k uspokojení zástavního věřitele pro případ, že dlužník svůj dluh nesplní. V takovém případě se věřitel uspokojí z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavou může být každá věc, s níž je možno obchodovat (movitá či nemovitá věc, podnik, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor, atd.). Co se týče staveb, ty jsou způsobilé býti zástavou, pouze pokud existují jako samostatné věci v právním slova smyslu. Zástavním právem lze zajistit pohledávku peněžitou i nepeněžitou. Je též možno zajistit pohledávku, která má teprve v budoucnu vzniknout, anebo pohledávku, jejíž vznik je závislý na splnění určité podmínky. Zástavní právo zajišťuje vždy dluh i jeho příslušenství; je-li to zvlášť ujednáno, pak i smluvní pokutu. Zástavní právo se váže na předmět zástavního práva (zástavu) a je nerozlučně spjato s existencí zajišťované pohledávky - pokud ta zanikne, zaniká i zástavní právo. Jestliže dojde k rozdělení zástavy, zatíží zástavní právo všechny nově vzniklé věci. Jestliže naopak dojde ke splynutí více věcí a zástavní věřitel nebude požadovat navrácení věci do původního stavu či to nebude možné, zatíží zástavní právo nově vzniklou věc jako celek, avšak jen do výše hodnoty zástavy v době spojení. Tato skutečnost je projevem tzv. elasticity zástavního práva. Zástavní právo může být užito samostatně nebo vedle jiných zajišťovacích institutů (např. smluvní pokuty či ručení). Novinkou, kterou přináší NOZ je tzv. budoucí zástavní právo. Podstatou budoucího zástavního práva je skutečnost, že zástavní právo bude nově možné zřídit i k věci, k níž (budoucí) zástavní dlužník nabude vlastnické právo až v budoucnu. V případě nemovitých věcí nový katastrální zákon přímo počítá se zápisem budoucího zástavního práva do katastru nemovitostí. K tomuto vkladu je však samozřejmě zapotřebí získat souhlas původního vlastníka nemovitosti. V okamžiku, kdy následně dojde k zápisu vlastnického práva zástavního dlužníka do katastru nemovitostí, vznikne k nemovitosti též automaticky zástavní právo. Zjednodušeně je tedy možné říci, že v případě zřízení budoucího zástavního práva původní vlastník svou nemovitost nezatěžuje přímo, ale vytváří pouze podmíněnou možnost vzniku zástavního práva, kdy zástavní právo vznikne právě až se zápisem vlastnického práva zástavního dlužníka do katastru nemovitostí. Pokud k převodu vlastnického práva nedojde, zástavní právo nevznikne. Původní vlastník tak nově nebude muset vystupovat jako zástavce, ale postačí, když udělí souhlas se zápisem budoucího zástavního práva do katastru nemovitostí.